V satirické moralitě na mravní kodex italské společnosti a její rigorózní katolictví je už zřetelný Felliniho režijní rukopis, stejně jako tragikomické rozpětí a příznačná felliniovská atmosféra, v níž se prolíná realita, imaginace a sen. K zápletce posloužila někdejší popularita tzv. fotorománů – kýčovité brakové četby pro ženy. Hrdinka Vanda s přezdívkou Roztoužená panenka podléhá umělému světu falešných příběhů se vší naivitou, prostotou, ale i odvahou, s níž jde za svým snem. I když se tvůrce pousmívá nad její pošetilostí, sympatizuje s ní, kdežto jejího manžela zesměšňuje jako ztřeštěnou figurku pokryteckého měšťáka. Proto i slavná scéna s houpačkou, na níž se poprvé zjeví rozdychtěné obdivovatelce její idol jako neskutečná bytost vysoko v oblacích, je nejen směšnou, ale i půvabnou mystifikací. V postavě šejka je rozehrána výtečná parodie na vychytralé podvodníky typicky italského ražení, v podání jednoho z nejznámějších italských komiků Alberta Sordiho. Zároveň je parodována slavná americká hvězda němé éry Rudolph Valentino, jehož nesmrtelná legenda tady poklesla do laciné diletantské nápodoby (je paradoxem, že zrovna kvůli Sordimu, který byl tehdy u diváků v neoblibě, film propadl). Ani hořká deziluze nepřiměje hrdinku opustit fantazijní svět, dokonce si v něm "přeobsadí" do role náhradního šejka nudného manžela. Sarkastickou invektivu vůči církvi si Fellini dovolil v závěru na vatikánském náměstí, kudy spěchá po přestálém dramatu manželská dvojice na audienci k papeži. V "neautentickém smíření iluze s realitou" (Peter Bondanella) je gesto sochy anděla nad usmířeným párem spíš výsměchem než požehnáním.