Nejen v nemilosrdném zesměšnění války a militarismu překročil tento film dobové limity. I přísný estetik expresionistické kinematografie Rudolf Kurtz mu musel už v roce 1926 přiznat do té doby nevídanou stylistickou konsekvenci. Joe Hembus: "Lubitsch skoncoval se zdánlivě nevyhnutelnou nutností spokojit se s předem daným formátem. Jako malíř, který pociťuje malování všech obrazů na stejné obdélníkové plátno jako neakceptovatelné a vzhledem k vlastním cílům nesmyslné, stříhá si Lubitsch své filmové plátno podle forem a formátů přiměřených obsahům v obraze. Do té doby nic takového neexistovalo, a to, co vzešlo mnohem později, v moderním filmu, z experimentů s možnostmi split-screen, se může jen velmi nesměle měřit s tím, co zde Lubitsch dokázal."