Během svého dlouhého a velmi vřelého vztahu se tango a film – který mimochodem po svém přechodu ke zvuku začínal zpěvem, nikoli mluvením - prolínaly tisíci možnými způsoby. Příběhy o milencích trpících pro svůj odlišný původ, souboje na nože probíhající na témže dvoře, kde se ještě před pár minutami tančilo, cesty do Paříže, výstřely z revolverů, bouchání šampaňského, melodramata hodných dívek ze špatných rodin a špatných dívek z dobrých rodin… Dokument Bar El Chino nalezl vlastní způsob, jak uchopit tango, v širokém dokumentárním žánru. Nevyužívá jej však jako systém prostředků, nýbrž jako jakýsi spouštěcí moment. Výsledkem je něco, co režisér možná tušil, nicméně úplně jistý si tím být nemohl. Bar El Chino“ - to je tango samo o sobě