Pokračovatel světoznámého íránského režiséra a hybatele íránské nové vlny Abbáse Kiarostamiho, evropskými i asijskými filmovými festivaly zocelený a také značně ceněný Jafar Panahi, se v roce 1997, dva roky po úspěchu svého snímku Bílý balónek, rozhodl opět vrátit do světa dětských hrdinů. Hlavní postavou syntézy dokumentárního filmu a hraného dramatu Zrcadlo je malá holčička Mina, která se jednoho dne poté, co pro ni nepřijede matka do školy, rozhodne jít domů sama. A třebaže se autobus, do nějž nastoupí, tváří jako ten nejlepší možný spoj, nakonec ji zaveze na úplně druhý konec města, kde bezradná Mina vystoupí a nezbývá jí než začít hledat cestu zpět ulicemi, které v životě neviděla. Jak už ale bylo naznačeno, hraný je tento snímek pouze z poloviny, a je nutné dodat, že vznikl na základě velmi kuriózní náhody. Uprostřed natáčení se totiž představitelka dívenky, Mini Mohammad Khani, rozhodla, že si sama vyjde do města, a aniž by to věděla, kamera se ji vydala sledovat a začala zachycovat její skutečný životní příběh. Příběh ztraceného dítěte, které si nepamatuje svoji adresu, ale zároveň také příběh skrytých i odhalených protikladných tváří dnešního Teheránu. I díky tomuto nonkonformismu, přinášejícímu absolutní autenticitu, snímek nakonec získal krom jiných i Zlatého leoparda na filmovém festivalu v Locarnu.