Aro Tolbukhin byl sériový a masový vrahem, který na počátku 80. let zaživa upálil 7 lidí a dalších 17 těhotných žen měl sprovodit ze světa stejným způsobem. Film je virtuózní ukázkou dokufikčního stylu, který se snaží přiblížit nejen celý případ, nýbrž také proniknout do choré mysli psychopata.

Španělsko-mexická koprodukce, vyslaná roku 2003 do oscarového klání, vypráví o pohnutém osudu Ara Tolbukhina, maďarského imigranta, jenž našel po válce útočiště v křesťanské misii v Guatemale, kde na počátku 80. let zaživa upálil sedm lidí. Při neúspěšném pokusu o sebevraždu byl hospitalizován a během soudního procesu se doznal k dalším sedmnácti vraždám žen, z nichž všechny měly být těhotné. Za filmovým projektem stojí trojice režisérů, přesto je rukopis A. Villarongy nepopiratelný. Stejně jako ve svých předchozích filmech se i v nynějším počinu soustředí na odvrácenou stranu lidské psychiky, jejíž zrůdnost je nedílně spjata s traumatickou minulostí, která zformovala monstrózní charakter. A stejně jako u jeho předešlých děl nelze ani snímku Aro Tolbukhin: V mysli vraha i přes syrový námět upřít jistou poetiku, aniž by z etického hlediska docházelo ke zkrášlování obludností.

Výchozí inspirací se pro režiséra stala natočená výpověď před smrticím rozsudkem. Snímek sice zprostředkovává úseky z tohoto reálného interview, ale neomeuje se pouze na něj. „Zajímali jsme se o možnosti, jaké kinematografie nabízí: materiály, styly, formy, žánry… cokoliv, co by mohlo dát věrohodnost vymyšlené realitě, či lépe řečeno transformovat falešný materiál do reálného vyznění." (Villaronga, 2009). Dodnes není zcela jisté, jestli Tolbukhin provedl všechny mordy, jak sám tvrdil, a stejným mysteriem jsou obestřeny pohnutky ke spáchání masové vraždy, posílené jeho četnými mystifikacemi. Snímek je skládankou, která skrze velké množství promyšleně pospojovaných filmových přístupů - ve výsledku však zanechávajících celistvý dojem - uvědoměle odráží nejednoznačnost celé problematiky. Divák se přirozeným způsobem aktivně zapojuje nejen do dešifrování případu, ale permanentně je stavěn do pozice luštění reálnosti a fiktivnosti materiálů a informací. Film otevřeně rezignuje na dosažení „pravdivosti"; za pomoci dokufikčního formátu nabízí vlastní vyšetřování i hrané rekonstrukce událostí a uměleckou formou se také snaží přiblížit Tolbukhinovo nitro. Stále však ponechává provokativně celou věc otevřenou.