Začátkem dvacátého století zahájil v Brazílii činnost tzv. Rondonův úřad. Jeho zakladatel si vytkl nemalý cíl: silnicemi a telegrafními dráty spojit rozsáhlé brazilské vnitrozemí s pobřežím. Činností úřadu expandovala centrální správa do celé země a zároveň se nově definovala národní jednota zahrnující i domorodé obyvatelstvo.

Součástí úřadu byla také filmová komise. V jejím čele stanul v roce 1912 důstojník Luiz Thomaz Reis, který se v roce 1917 poprvé vydal na expedici, jež měla prozkoumat a nafilmovat život indiánských kmenů.

Reis se s filmovou kamerou seznámil v Paříži, nicméně část vybavení musel přizpůsobit náročným podmínkám jednotlivých výprav. Technika a život v pralese podmínily i strategii natáčení, jejímž předpokladem byla trpělivost s lidmi, kteří se poprvé setkali s civilizací.

Filmy, jejichž úkolem bylo zaznamenat neprobádaná místa, jsou zajímavé i pro svůj novátorský pohled na původní obyvatele, které major Reis postupně objevoval, přestože se ne vždy dokázal oprostit od tradičního rasistického přístupu dobyvatelů.

Snímek Napříč Brazílií vznikal během revolučního roku 1930. A i když byl armádní zakázkou, zprostředkovává realitu domorodých kultur estetikou natolik specifickou, že je považován za jeden z nejvýznamnějších v dějinách etnografického filmu.