Nad prvním dlouhometrážním filmem Manoela de Oliveiry se vznáší aura předchůdce neorealistické estetiky a dílem i tematiky. Jeho hlavními hrdiny jsou děti, ale zápletka a morální naučení už náleží světu dospělých. Aniki-bóbó je bojovým pokřikem dětské party z chudých čtvrtí Porta. V souboji o přízeň mladé Terezinhy stojí proti sobě její vůdce Eduardinho a odstrkovaný Carlitos, který najde odvahu a z výlohy Krámku pokušení ukradne panenku, o níž dívka sní. Děj zvolna plynoucí pod jasnou oblohou je o vině a strachu, o přáních a prohřešcích vůči zákonu. To, že se jedná o děti, neubírá těmto emocím na váze. Již od prvních tajuplných scén svazuje režisér ruch ulic s metafyzikou, pohyb kamery umisťuje magické město kamsi do vesmíru a hrdiny unáší mocí neodvratného osudu. Všechny děti reagují na svět dospělých a na to, co se v tomto světě nesmí. Pocit zapovězení vede k vědomí, že nevinnost nevykoupí strach, že sen se rozplyne a žárlivost se promění v touhu zemřít. Dětské hry v přístavním městě se stávají alegorií vědomí viny a hříchu. Aniki-bóbó je filmovým ekvivalentem Exupéryho Malého prince, básnivým příběhem o dětech, hluboce rozvíjejícím téma jednání člověka, jeho nezvratných kroků a probuzeného svědomí.