V soustředěném zájmu o ztvárnění psychologie ženských postav na filmovém plátně pokračuje Antonioni i ve filmu Přítelkyně realizovaném podle povídky italského básníka a prozaika Cesara Paveseho. Existenciální úzkost, kterou v různé míře reflektují hlavní hrdinky tohoto dramatu Rosetta, Momina, Nene a Clelia, má příčinu v citové nevyzrálosti jejich partnerů a v dobovém stereotypu rozvržení ženských a mužských rolí ve společnosti, jenž staví Clelii a Nene před nutnost volby mezi „rodinným štěstím“ a vlastní profesionální kariérou.

S odstupem dvou let od Felliniho Darmošlapů (tedy v roce 1955) předkládá Antonioni návštěvníkům kin svoje zpracování existenciálního tématu, a to z ženské perspektivy – na rozdíl od Felliniho ryze mužského pohledu. (FebioFest 2006)