V tomto díle režisér zaměřil pozornost na fenomén opery, napájený z bytostných zdrojů italského naturelu, z jeho temperamentu, heroické exaltace a sklonu k teatralizaci všednosti. Operní styl s charakteristickými znaky vypjatého patosu, exaltovanosti či srdceryvného sentimentu určil pojetí filmu, vnikl do děje, diktoval stylizační postupy. Slavné operní árie zde znějí v hojném počtu, ostatně mezi aktéry zaujímají přední místo operní divy a hudební virtuózové. Celý děj odehrávající se na luxusní zaoceánské lodi je velkolepé operní představení, jímž filmové diváky provádí felliniovský klaun v civilu Orlando – poťouchlý komentátor s voyeurskými sklony, posedlý zvědavostí. Ačkoli Fellini k opeře chová obdivnou úctu, ta mu nebrání, aby v parodizující „neomalenosti“odhrnul její okázalou fasádu a poukázal na dekadentní afektovanost či přejemnělost vyšší společnosti, která se v opeře elitářsky zhlíží. Rok 1914, v předvečer II. světové války, vnesl do filmu dobové politikum v motivu srbských utečenců, jímž je poskytnut na lodi azyl a kteří způsobí na palubě sociální a mravní rozruch. Finálním potopením lodi jako by mizel i starý svět odsouzený k zániku. Fellini vyjádřil svůj autorský postoj v překvapivém závěru, kde provedl odvážnou demystifikaci: obnažil divákům prostor filmového ateliéru, v němž se filmovalo, i s kulisami a konstrukcí lodi na umělém moři. Strhl sice masku iluzívnosti z tváře opery i filmu, ale neopomněl přitom potvrdit jejich podmanivou magii.