Tutti zná zpaměti průběh utkání, v němž neporazitelný maďarský tým 50. let (tzv. Zlatá jedenáctka) udolal Anglii. Do fotbalových dějin se událost zapsala jako „zápas století", neboť tehdy vůbec poprvé Albion prohrál doma. Tutti vždycky chtěl u zápasu být - vždyť právě toho slavného dne se narodil. Sen se jednoho dne stane skutečností a on se přesune časem téměř o půlstoletí zpět… Člověk z budoucnosti se ocitá ve světě, který nezná - výsledkem jsou zákonitě nedorozumění, která mají často skvělý komediální náboj. Podobného klíče využila americká trilogie Návrat do budoucnosti (Back to the Future, 1985-90) nebo francouzská taškařice Návštěvníci (Les visiteurs, 1993). Maďarská variace na dané téma ovšem dává gagům nahořklou příchuť satiry: spolu s Tuttim se podivujeme, jak sklíčeně se žilo v Budapešti roku 1953. Pronacistické Maďarsko přišlo po válce o část území a už tak raněnou národní hrdost dorazil dohled sovětského bratra. Zpívala se Internacionála, následovalo vítězství komunistů, čistky a tvrdé potlačení opozice. Tajná policie nenápadně číhala všude. Totalita - film ji vykresluje jakoby mimochodem, na pozadí komediálních (a muzikálových) epizod, a proto tak přesvědčivě.

Celý národ, nalepen na tranzistory, hltal zápas, který byl něčím víc než jen sportovním kláním. Tichý odpor národa se zde přenesl do sportu (podobně jako v Československu po roce 1968, kdy hokejová klání se SSSR byla jediným možným protestem proti okupaci). Tutti nezapře své nadšení a neustále se chlubí znalostí zápasu minutu po minutě. Ale který fanoušek by chtěl znát předem výsledek? Hrdina tak kazí kouzlo napětí přímého přenosu, upoutá přitom pozornost policie, jíž uniká, a nakonec se dostane do kruhu podvratných živlů - intelektuálů, jimž předpoví tragické události maďarského povstání v roce 1956. Čeřením tiché hladiny ztuhlých budapešťských ulic však Tuttiho mise nekončí. Jednak se zamiluje, jednak má ještě jedno velmi osobní přání - najít svoji matku. Motiv ve výsledku působí lehce bizarně, nicméně je okrajový. V prvé řadě vzniklo odlehčené, veselé ohlédnutí za těžkou dobou. Končí melancholicky, ale smířlivě: jedinec sice neznamenal nic a mohl jen málo, přesto si našel cestu. Třeba si - jako hrdinové 6:3 - zazpíval.